Zpráva č. 12 – 24. 10.: Nezapomenutelná Francie

Neměla jsem v plánu další zprávu, ale člověk míní, život mění… A koexistenci českého týmu v jeho vesmírné nedozírnosti ovlivnil na kosmicky zanedbatelný okamžik jeden zážitek. Galavečer, ukončující mistrovství světa IFR 2022. A protože to byl večer jedinečný, plný hvězd, z nichž největší byla naše Lenička :-), pojďme se k němu ještě společně na chvilku vrátit. Aneb – na Francii a její večírek nikdy nezapomeneme, a jsem si jistá, že nejenom my…

Pořadatelé dávno před MS oznámili, že galavečer bude ve stylu 80. let. OK, skvělý nápad! :-) Takže jsem týmu novinku zvěstovala dostatečně včas, aby se všichni stihli připravit – už jsem zmiňovala, že jsem si s sebou vezla dvoje krásné šaty po mamce, které jsme se ségrou milovaly, jedny jsem měla já, jedny Hanička Břízová, a i cizinci nám je chválili, prý jestli je to tradiční české oblečení? :-) Ovšem největší hvězda byla Lenička Woldertová – když sestupovala po schodišti na našem ubytku (se kterým jsme se, mimochodem, za ten týden celkem slušně sžili – člověk je opravdu tvor přizpůsobivý a má obdivuhodnou schopnost adaptace :-), zůstali jsme stát s pusou otevřenou! Wooow bylo málo... Lenča na sobě měla úžasný stříbrný, lesklý overal, tj. kalhoty s našitými zvony na nohavicích a vršek jen tílkový topík s odhalenými zády. Pánové na večírku dost slintali, když Lenička odložila kabát a šla se vnadně vlnit na parket :-). A ještě kdyby věděli, že pod tou ohromnou černou afro parukou se skrývá krásná blondýnka, myslím, že by Lukáš svou ženu z večírku ihned odvedl :-). Zcela opačný problém by asi měl v tomto případě Poven, protože Janička, která je stejně jako Lenča kočka za všech okolností, zazdila svůj šarm příšernou parukou s „vlasy“ nakrátko, takže ze sebe i díky super retro oblečení s růžovými elasťáčky a disko trikem udělala dokonalou uklízečku z 80. let :-). Prostě hrozná legrace a naprostá dokonalost – stejně jako Milošův a Lukyho outfit – Miloš Ozák jak vyšitej, Luky by rovnou mohl naskočit mezi Kissáky. Všichni kluci měli na sobě paruky od Janičky, čímž jí patří velké poděkování, protože ty paruky udělaly hrozně moc, byla to sranda a český tým ukázal, že si umí udělat legraci sám ze sebe, a hlavně se parádně bavit. Co se tedy nepovedlo?

Strašně nažhavení a natěšení jsme odjížděli na večírek, v autě nám hulákali Boney M., Luky řídil, oba vepředu v autě s Míšou do rytmu významně pokyvovali svými parukami – a my s Lení a Hankou jsme vzadu na sedačkách trošku řádily, jak jen nám to prostor mého auta dovoloval. V Aniche jsme se spojili s vymóděnou posádkou druhého auta a před večírkem se šli ještě vyfotit na náměstí ke kostelu. Krosili po něm místní puberťáci na kolech a skútru, takže div se hromadně nevymázli, když nás poprvé zahlédli vkráčet na liduprázdné náměstí – ale rychle se vzpamatovali, fotku nám udělali a my pak už jen natěšení mířili do haly kinosálu Jacques Tati, kde se konal večírek…

Večírek… Ehm… V sále bylo již pár týmů, ale žádný z nich v retro tematickém oblečení. OK, to nás zase tak nerozhodilo a užívali jsme si pozornost, úsměvy a myslím, že i velký obdiv přítomných :-). Ovšem co nás nepříjemně překvapilo, tak že ani pořadatelé na sobě nic neměli, ti by přeci měli jít příkladem, když si to vymysleli, ne? A co nás ještě více zarazilo, tak žádná hudba, a co nás již opravdu velice nepříjemně překvapilo, tak naprostá absence jídla a pití. Nicméně OK, říkali jsme si, přišli jsme chvilku před osmou, a začít se má až v osm, určitě vše za chvíli bude…

A tak šel čas… Čtvrt na devět, nic. Půl devátá, nic. Tři čtvrtě na devět, nic. Pak začali čepovat pivo, něco málo přes dvoudecku za 2,50 euro, a to už se kluci nas… naštvali, zvedli se a donesli z Rejzikova auta balení petek s pivem. Vyloženě demonstrativně si český tým rozlil zlatý mok, pro který k nám dokonce přišlo i pár cizinců. Ostatní týmy chvilku lačně a závistivě koukaly, a pak udělaly to samé – vybrakovaly poslední zásoby v autech, a – jak jsme později viděli, vzaly i útokem večerku poblíž haly. Takže jsme do francouzské pohostinnosti takto hodili vidle a čekali, co bude dál, zda se dočkáme vůbec nějakého jídla. V pátek jsme byli na totálně fantastické večeři za 20 euro (lístek na večírek stál 35!!!), kde člověk zaplatil tuto částku (plus tedy pití) a mohl sníst, co a kolik chtěl – takže většina týmu se nebála ochutnat například ani žabí stehýnka a hlemýždě, syrové ústřice, ale jinak jsme se tak slastně nacpávali všemi dobrotami, jaké si jen umíte představit, že když jsme se večer usadili u našich obligátních stolečků venku, půlce z nás bylo více než těžko, že jsme se i pohnout báli… (Míša Smolík cestou z večeře prohlásil, že narvaný jak taška z Lidlu :-)

Zpět k večírku! :-) V sále sice tedy začali prodávat nějaké pití, nicméně stále žádné jídlo. Hlady se mi dělalo špatně, protože celý den jsem v podstatě nic nejedla (ne že bych si „šetřila místo“ na večírek, ale na MS zpravidla málo stíhám něco jíst), a nebyla jsem sama. Hladových očí se k prázdným servírovacím stolům upíral celý sál – a ty pohledy nebyly jen hladové, bylo v nich obrovské zklamání, rozhořčení i nevěřícnost. Jakože Francie? Země šampaňského a gurmánských delikates? Opravdu nás nechají o hladu? …asi nás to ale mohlo napadnout, že po týdnu totálních zmatků se nedočkáme změny, navíc když na stadionu prodávali jen klobásu s bagetou nebo hranolkami. Prostě neodpustitelný přístup. Já jsem bohužel jen tajně doufala, že právě po tom týdnu bordelu, s prominutím, se budou chtít na večírku pořadatelé vytáhnout, všichni si ho užijeme a MS ukončíme hezky…

Ve tři čtvrtě na deset začaly servírky nosit k servírovacím stolům dřevěné tácy s jídlem – jen nějaké salámy, roast beef, pidi midi mistička s rybou, mrkvový a zelný salát, těstovinový salát, kuskus, opečené kousky kuřecích prsou a toastový chléb. A to bylo všecko. Po jednotlivých stolech se chodilo pro jídlo, servírky nandávaly sice, co si kdo řekl, ale nedaly nikomu víc než jeden kousek, tj. rozuměj správně: například jen jeden plátek salámu, jeden plátek roast beefu, lžičku salátu... Vzhledem k tomu, že salámy nejím, měla jsem tu troufalost požádat o dva kousky kuřecího masa – a servírka mi odpověděla, že smí dát každému jen jeden… Bože… :-( Zhltli jsme to ubohou trochu jídla, co nám Frantíci přidělili (ani dobré to nebylo, naprosto nedochucená jídla), došla jsem se rozloučit s Dirkem Vandecasteele, že odcházíme, neboť máme hlad a jdeme se někam najíst. Smutně se usmál a řekl mi, že má také hlad. Prostě chápete to??? :-(

Takže jsme podruhé na večírku rozsekli situaci a vyrazili do tmy. Když jsme ušli cca tři sta metrů na cestě k místnímu Alibabovi na kebab, všimli jsme si, že k nám přes vylidněné náměstí kdosi běží. Byl to Vincent Solare, hlavní pořadatel, totálně excentrický, za mne trochu bláznivý Venezuelan, a to nemyslím zle :-). Začal nás lanařit, ať jdeme zpět, že všechno bude – že bude další jídlo, že v deset začne hrát hudba, že se prý jen čeká, až vedle v sále skončí kino… Když jsme mu ukázali naproti v baru další tým, běžel přemlouvat i je. Cestou okolo večerky jsme v ní zahlédli Němce, jak ve velkém nakupují pivo a jídlo – prostě každý tým se nějak zařídil, smutná vizitka Francie a totální fiasko…

Když jsme čekali u Alibaby na kebab, přišel za mnou Míša Smolík. Celý špatný. Upíral na mne štěněčí oči a vysvětloval mi, že by se chtěl vrátit a užít si ještě s námi večírek. Vysvětlil mi, že je pro něj tento večer důležitý, prý se mu již nikdy nemusí povést stát na MS IFR na bědně. (Míšo, ale ano, zopakuješ si to! :-) Takže jsme se po jídle celý tým sebrali, vrátili se kvůli Míšovi na večírek, a protože už opravdu hrála hudba, vzali jsme to rovnou na parket, kde do té doby nebyla ani noha. Takže potřetí za večer jsme to odšpuntovali a český tým s sebou strhl i ostatní – pár hodin jsme si ještě pořádně užili, Míšovi nechali zahrát We Are the Champions – a bylo nám spolu ještě jednou fakt skvěle. A víte co? Jako tým jsme sice nezískali bednu, ale my jsme prostě zlatý tým – tím, jak držíme spolu a jak se spolu umíme bavit. Myslím, že na večírku jsme to všem předvedli – čeští rotvíkáři nejsou suchaři, nezkazí zábavu, a jak řekla v týdnu Lenička: „A máme se rádi!“ :-)

MS IFR 2022 je za námi a nikdy na něj nezapomeneme – užívali jsme si ho od začátku do konce. Všichni cizinci se již těší příští rok k nám, takže je třeba ukázat, jak to lze dělat lépe – a já moc věřím, že se to povede. Horší než Francie to organizačně stejně ani být nemůže :-). Tak za rok na viděnou u nás,

Draha Mašková, team leader české reprezentace RKČR

Zpráva č. 11 – 22. 10.: Máme další umístění na bedně! :-)

Tato zpráva bude krátká – respektive uvidíme, až ji dopíšu :-). Za chvilku odjíždíme na slavnostní ukončení MS IFR 2022 a myslím, že si jej užijeme opravdu s velkou radostí.

Mezi stopaři má Česká republika a Rottweiler klub ČR mistryni světa a vicemistryni světa v IFH2, plus nádherné 3. místo v IFH1 – ještě jednou tedy Jaru, Leni, Pavko – DĚKUJEME! :-) A k těmto nádherným úspěchům si dnes připočítáme další – Michal Smolík a Hakim von den Wichtelhäusern jsou 3. v IGP! Bylo to dnes napínavé až do samotného konce, nicméně myslím, že letošní Michalova spanilá jízda je totální mazec a sen každého z nás. Michale, nejenomže smekáme před tím, co jsi letos dokázal, ale radujeme se celý tým s Tebou! :-) Takže Míša má automatickou nominaci na MS IFR pro příští rok, stejně jako Jaruška Klimešová pro IFH2. Za mne co je strašně důležité – všichni trojkaři splnili limit, Radek je 17. a Janička 28. Takže jak vidíme – žádná slabá divoká karta, která si jede něco dokázat. A pokud ano, tak doufám, že Janička – stejně jako Radek Amler minulý rok – dokázala všem, že divoká karta má na MS co dělat. A když už jsme tedy nakousli toto téma – naše normativy účast divoké karty na MS umožňují, a to je svaté. Pokud chce někdo změnit normativy, je jediný postup – podat návrh a prosadit si ho na členské schůzi.

Zpět ovšem k letošnímu MS – i když jsme se v týmech letos neumístili, moc přejeme stříbro Slovensku. Jeli ve stejném počtu jako my, a dokázali to – gratulujeme! :-) A za nás dva team leadery, tedy Miloška a mne, musím říct, že jsme za tým šťastní, máme radost, že jsou všichni zdraví a nikomu se nic nestalo – a dovoluji si vyslovit i to, že snad všichni závodníci byli celou dobu spokojení, protože my jsme se o ně opravdu snažili starat, aby se cítili jako v bavlnce :-).

Děkuji tedy na tomto místě Milošovi, že byl smíškem týmu a byl ready kdykoli cokoli pro každého udělat. Jen co jsem ráno otevřela oči, ozvalo se zaťukání a měla jsem za dveřmi Miloška s čerstvou kávou, prostě dokonalý servis :-). Za fotky děkujeme Haničce Břízové, za vkládání fotek a článků Pétě Růžičkové, a ještě jednou DĚKUJEME SPONZORŮM: Gappay, TV Prima, Mera, Ataxxa (KRKA), Jirka Mácha a Karel Frank Terezský Dvůr! :-) A samozřejmě by žádný závodník nikam nejel, nebýt Rottweiler klubu ČR. To zde musí zaznít také :-).

Nás dnes večer v osm hodin čeká večírek ve stylu osmdesátek, máme každý nějaké šaty (já čtyřicet let staré po mamce, které jsme ale jako děti se ségrou milovaly a tajně v nich doma chodily – hrála jsem si tehdy na Makovou panenku ;-), paruky atd., bude to asi pěkná jízda… Takže i vy si užijte nádhernou sobotu, já ještě naposledy zdravím z Aniche jménem celého týmu a moc děkuji, že jste na tým mysleli a fandili. Děkujeme! :-)

…no a příští rok v říjnu už MS v České republice, to si teprve užijeme! :-) Mějte se nádherně, mějte rádi své rotvíčky a pracujte s nimi s láskou, trpělivostí a hrou, oni vám/nám to všechno vrátí :-)

Draha Mašková, team leader české reprezentace RKČR

Zpráva č. 10 – 21. 10.: Emoce, adrenalin a slzy štěstí

Jak začít? :-) Dnešek byl natolik plný zážitků a dojmů, že si v tuto chvíli ještě vše rovnám v hlavě… Je to spíš o srdci, které vám tu teď bude chvíli psát, abyste s námi zpětně prožili den, ve kterém se toho tolik stalo.

Ráno jsem zjistila, že se na virtuálních diskuzích řeší možnost protestu kvůli Ráďově stopě. Byla jsem z toho celkem špatná, a to kvůli Radkovi. Nechtěla jsem, aby byl před dnešními výkony na place rozhozený, aby se zabýval čímkoli jiným než svou přípravou a koncentrací. A hlavně mne opravu trápilo to, že by snad Radek měl mít pochybnost o tom, že vše mohlo dopadnout jinak. Také se mi vkrádala myšlenka, zda zbytečně ve svých komentářích nepíšu víc, než je nutné – ale myslím, že všichni, co mé komenty čtete, víte, že píšu věci tak, jak jsou, samozřejmě z mého pohledu, subjektivitu z nich nevymažeme… Nemůžu prostě napsat, že Radek má 76 bodů na stopě, a už nevysvětlit proč. Nicméně znovu jsme se o všem s Ráďou bavili a ujistil mne, že na základě všech daných okolností výsledek přijal, nechtěl náhradní stopu ani cokoli jiného. Věřím tedy, že jsem jako team leader nic nezanedbala, to bych si nikdy neopustila. A možná jen malinká prosba na vás, úžasné fanoušky českého týmu – snažte se prosím být spíš pozitivní a poskytnou týmu podporu než za nás cokoli řešit, nebo dokonce do čehokoli rejpat – ono je to na MS vždy dost náročné i tak :-).

Zpět k Ráďovi :-) – na poslušnosti si kluci vybojovali nádherných 91 bodů a ztráty byly zejména na odložení do lehu, kdy Ronny v přípravné fázi hodně hopsal, takže ulehl pomaleji a mírně šikmo. Před přivoláním z odložení vestoje byl tak připravený vyrazit, že krátce před povelem si pravou nohou zadní nakročil vpřed. Ale přivolání, zejména to první, bylo neskutečně rychlé – představte si takový ten styl běhu, kdy pes letí tak rychle, až se mu k sobě dostávají přední a zadní nohy, Ronny běžel jak závodní chrt! :-) A přivolání byla ukončena precizními předsednutími a přiřazeními. U volného aportu by si rozhodčí přál lepší sebrání, dal známku velmi dobrá, áčko bylo výborné, ale u metrovky Ronny vyběhl před povelem a zase se vrátil, tady byla jen nedostatečná. Celkově ale nádherný profesionální výkon, který si všichni diváci na stadionu užili. A že si užili rovněž obranu, za kterou si kluci na své konto připsali 95 bodů, tak o tom vůbec nepochybujte. Rozhodčí vytkl pouze vyštěkání – štěkání mohlo být zahájeno rychleji a mělo být plynulejší, jinak u přepadu po zaďáku drobná rezerva v zákusu, ale jinak prostě nádherný výkon :-).

Pak už jsme s Janičkou a Povenem museli na stopu, na stadionu na odpolední výkony Michala s Hakimem zůstal jako team leader Miloš (máme takovouto domluvu – pokud se kryjí výkony, je pro mne prioritou být na stopě, Miloš koučuje plac). A na tomto místě bych ráda napsala něco o Janičce a stopách. To, že je měly holky podle toho, jak se Amy vyspí, to se myslím ví :-) – a protože je to rarášek, Janička asi vždy nastupovala s otazníky, co jí ta její černá hopsinka provede. Nedávno mi ale Janička psala, že úplně změnily trénink a že vše udělaly jinak. A když jsem viděla první tréninkovou stopu Amy, tak mi spadla brada – viděla jsem totiž práci s obrovským zájmem, přesnou, a co víc – označení předmětů vestoje! A toto vše Janička dokázala za dva měsíce! To, že má odvahu v tak krátkém čase změnit metodiku výcviku, že uvěří v to, že se to povede, vypovídá hrozně moc o jejím odhodlání a cílevědomosti, protože mi je úplně jasné, že na stopách makaly skoro denně a Janču to stálo hrozně času. Janička říkala, že jejich trenérkou na stopách je Iva Lžičarová – tak je myslím na místě jí zde poděkovat, protože pro Janičku udělala maximum a Janča dnes zažila obrovské štěstí! :-) Zkuste si představit to, že nastupujete na disciplínu, kde se vám stále nedaří, dost lidí určitě nevěřilo, že to Janča s Amy dají – a kdyby nebylo toho obrovského protivětru, který Amy v posledním úseku opravdu hodně vadil a zvedala hlavu, tak to mohlo být ještě lepší :-). Ale když Amy označila poslední předmět a Janička ho ukázala rozhodčímu, tak my s Povenem už jsme začali jásat a radovat se. Po zhlédnutí bodů – 88 – k nám Janička běžela, skákala, smála se, a současně plakala dojetím i úlevou, kterou cítila. Bylo to neskutečně krásné tam s nimi být a toto vše vidět, já mám opravdu hroznou radost, když se každému závodníkovi podaří výkon a je nejen spokojený, ale třeba i takto šťastný :-).

Poslední stopu nejen skupiny, ale celého MS, měl Peter Chotár ze Slovenska, kterého jsem na stopu doprovodila také – byl za to hrozně rád, a zejména pak poté, co mu jeho fenka Peggy Gero-Dogs, nejstarší v IGP kategorii, vyčuchala maximálních 100 bodů! :-) Dojetí a radost a nadšení Petera i jeho paní nebraly konce. I to byl pro mne hrozně silný moment a dnešní stopy – famózní spanilá jízda :-).

A mezitím, co nás ošlehával nepříjemný vítr na stopách, na stadionu si Michal s Hakimem střihli poslušnost. Já ji neviděla, ale prý měly být lepší obraty čelem vzad, odložení do sedu mohlo být rychlejší, vytknuta byla pomoc psovoda při odložení do lehu a stůj na druhý povel, stejně jako na vysílačce. Na obraně ale kluci zazářili! :-) Dirk Vandecasteele jim udělil 95 bodů! :-) Celá obrana prý byla neskutečně razantní a energická, ale nevyšel zákus na kontroláku – ovšem zase klobouk dolů, že se Hakim na rukávu udržel. Dirk pak Michalovi řekl, že nebýt tohoto zákusu, dal by jim 98 bodů… Njn :-)

Český tým má tedy dneškem dobojováno a nezbývá než počkat, jak vše dopadne, bude to asi ještě zítra pěkně napínavé :-). Zatím je Michal na 1. místě, tak držte pěsti! :-) Fandit na MS přijel i předseda RKČR, pan Karel Frank, s Milanem Noskem, takže jsme se tu sešli tři z předsednictva RKČR :-) – myslím, že to byl moc příjemný čas setkání a Karlovi český tým děkuje za lístky na večírek, které nám stejně jako loni zaplatil. Karle, moc děkujeme za Vaši velkorysost! :-)

…no a dnes se asi bude u nás hodně slavit, protože zítra nemusíme vstávat, za což já jsem neskutečně ráda. Odpoledne nás čeká vyhlášení a od osmi večírek, ale před cestou domů už stejně nikdo nebude nic přehánět. Ovšem dnes věřím, že se budeme bavit dlouho do noci :-).

Tak si páteční večer užijte i vy a mějte se krásně! Udělal vám letošní tým radost? Byli jste aspoň na tu dálku s námi? Věřím, že ano – a za to děkujeme :-).

Draha Mašková, team leader české reprezentace RKČR

Zpráva č. 9 – 20. 10.: První den MS IFR IGP je 2022 za námi

Čtvrtek byl prvním ostrým dnem MS IFR 2022 v kategorii IGP3, a protože si Janička Kumaresan s Amy (Amazing Extreme Queen of Bohemia) včera vylosovaly startovní číslo 2, nastupovaly hned v první dvojici na poslušnost, a to již v sedm hodin ráno, za tmy a pod umělým osvícením. Shodou okolností si jedničku vytáhl Peter Chotár ze Slovenska, takže jsme se na stadionu sešly oba týmy, český i slovenský. A nestačili jsme se divit, protože uprostřed placu ještě stály makety, které tam byly umístěny okolo stupňů vítězů v rámci slavnostního vyhlášení stopařů. On ten Miloš včera správně tušil: „To vám říkám, že až sem zítra přijedeme, uvidíte, že to tady takhle bude!“ A bylo. Pořadatelé mají prostě hromadu času a svou pohodu, možná jim trochu závidím… :-)

Janička šla jako první na dlouhodobé odložení, kde Amy setrvala ve své krásně pozorné pozici korektně až do konce a tento cvik byl ohodnocen známkou výborně. Celý výkon byl aktivní, s výrazně radostným projevem fenky, Amy je pro mne neuvěřitelná, je tak plná energie, že by ji mohla rozdávat, a stále by měla dost pro sebe. Z celé poslušnosti bych vyzvedla nádherné dlouhé skoky přes metrovku, přestože pan rozhodčí dal známku velmi dobrá. Jinak odložení do sedu výborné, další dvě odložení velmi dobrá, dobrý volný aport, výborné áčko – a bohužel vysílačka na tři pokusy. Janička se po výkonu smála a povídá: „A já myslela, že to na ten druhý dá!“ :-) Jinak bodíky dolů šly např. za netěsná předsednutí a přiřazení k noze více vzadu a šikmo či obtížnější sebrání volného aportu. Celkových 88 bodů je ovšem moc krásný výsledek, ke kterému je třeba jen gratulovat! :-) A německý pan rozhodčí Rüdiger Schmidt je velmi příjemný člověk, musím dodat.

Když měla Janička obranu, byla jsem již s Míšou Smolíkem na stopách. Nicméně co mi všichni svorně potvrdili, tak 74 bodů neodpovídalo výkonu. Amy se sice utrhla na kontroláku, ale… Ale slovo rozhodčího je konečné, já vím... Nicméně s velkou lítostí musím dodat, že zatím neslyším na hodnocení obran nic pozitivního, dokonce finský tým natočil kontrolák, kdy figurant brzy uhne rukávem, takže pes nemá vůbec šanci se chytit. V naší whatsappové teamleaderovské skupině to dnes celý den velmi žilo a řešil se nejen figurant na kontroláky… Rozhodčím obran je Dirk Vandecasteele, to jen pro úplnost.

Raději ke stopám, které posuzuje francouzský rozhodčí Jean Bruna, bratr Xaviera, který posuzoval FH – další milý pán :-), který ale neumí anglicky, takže hodnocení bohužel závodníkům nepřeložím… Od stadionu jsme se cca deset minut motali kolem po vesnicích, abychom přijeli na terén se směsí osení, hnojiva a podmítky. Už když jsme odjížděli, začínalo pršet, ale v terénech se rozpršelo opravdu ukrutně a také foukal vítr. Michal s Hakimem si vylosovali první stopu, a nakonec jsme byli velice rádi. Lilo jako z konve (to asi pršelo pověstné štěstí) a foukalo, ale Hakim pracoval jako stroj, naprosto dokonale a precizně, byla to velká podívaná. A nikdo mi nevymluví, že pokud by Michal nebyl úplně první stopou mistrovství, padla by stovka. Dnes tedy i tak luxusních 98 bodů! :-)

Radek Amler s Ronym měli ale smůlu… Na svého kladeče i ty ostatní. Neboť z koridoru si cestu zkracovali místy, kudy – jak se ukázalo – vedla Radkova stopa, rozhodně velmi těsně okolo. Když se Rony v předposledním úseku zamotal, byla jsem zelenější než špenát. Přesně jsem viděla ta místa, kudy jsme s Radkem šli na stopu, ovšem vedeni kladečem a rozhodčím. Ronny nakonec stopu dokončil, na 76 bodů, takže jsme byli rádi, že ji po těch obtížích došel, ale korektní to podle mne úplně nebylo… A přitom až do toho zakletého poťapaného úseku pracoval Ronny moc krásně…

A co nás čeká zítra? Janička ve 14.30 stopa, takže pojedu s ní, protože považuji za důležitější být na stopě, kde se může cokoli stát, ale neuvidím bohužel na poslušnosti ani obraně Michala – B má ve 13.30, C ve 14.50. Den zahájíme s Ráďou v 8.25 poslušností, obrana bude následovat v 9.44. Dnešní odpoledne a večer bych ráda trochu zvolnila a odpočívala, padá na mě ze všeho hrozná únava a mám pocit, že půlka týmu je přinakřáplá a že se i o mne už něco pokouší…

Vy buďte zdraví a mějte krásné odpoledne, večer či ráno, já zase zítra něco napíšu! :-)

PS: Gratulujeme slovenskému týmu k parádním výsledkům – Peter Chotár 93 na poslušnosti (obranu nevím, přiznávám, byla jsem už na stopách), Dianka Hausknechtová 93 na stopě, Ľubo Pastír 87 na stopě! :-)

Draha Mašková, team leader české reprezentace RKČR

Zpráva č. 8 – 19. 10.: Jak správně plýtvat časem…

To, čeho jsem se dopoledne na základě stávajících zkušeností tady ve Francii obávala, se dnes naplnilo. Odpoledne bylo plné zmatků a vlekoucích se prodlev. A to je něco na mne… Nesnáším nedochvilnost a plýtvání časem, které – pokud se navíc dotýká dalších lidí – už pro mne hraničí nejen s neschopností, ale i s jistou neúctou. Tolik tedy mé nezbytné krutosti na úvod – a pojďme již býti nadále shovívavější ;-).

Když jsme se dořítili na stadion, bylo opět vše jinak. Nebyl hotový ani nástřelák na poslušnost, ani nic dalšího, prostě jen ze strany pořadatelů zbytečně vyvolaný stres a chaos. Zkušební pes na poslušnost nastoupil se zpožděním oproti předesílaným změnám, a hlavně to byl maliňák… Bože… Samozřejmě nic proti maliňákům, ale přijde mi fakt krajně nedůstojné, aby mistrovství světa rottweilerů zahajoval zástupce jakéhokoli jiného plemene, než je rottweiler. Kdyby si dali pořadatelé trochu práce, nějakého psa mezi rotvíkáři by jistě našli. Loni v Maďarsku to byl tuším ovčák, letos malina. Příští rok v ČR se to nestane, to slibuji! :-)

Oba nástřeláci byli se zpožděním, a stejně tak poté i slavnostní zahájení IGP (pořadatelé nás nechali se psy čekat jak pecky, jen jsme sledovali, jak přenášejí stupně vítězů a pytle s granulemi různě po place). Součástí zahajovací ceremonie trojek bylo předání cen nejlepším stopařům. V IFH1 uhájila pro české barvy Pavlína Fialová a Funny Falko Bonnapo třetí místo, v IFH2 vděčíme za místa nejvyšší Lence Woldertové a Adele Savalero na druhém místě a Jarce Klimešové a Gwenn Jistr na stupni nejvyšším. Gratulujeme a děkujeme, dámy – a Fanoušku! :-) Následně se měli všichni psovodi průvodem přesunout ze stadionu na radnici, ovšem se psy… Což mnohé z nás děsilo, včetně mne – nedokázala jsem si představit tolik lidí a psů v uzavřené místnosti… Naše závodníky netěšilo zejména to, že všechny ty zdlouhavé peripetie a několikahodinový maraton povedou pouze k tomu, že psi budou unavení, místo aby byli odpočatí na závod, a pokud by si navíc nějaký šťastlivec opravdu vylosoval hned první výkony…

A co čet nechce… Přesně to se nakonec stalo. Po cca dvacetiminutovém průvodu městem, kdy Jirka Rejzik trefně prohlásil, že si místní určitě myslí, že se jedná o další demonstraci :-), jsme došli na určené místo, v sále byly židle po řadách za sebou – a neumím si představit, že by v tomto prostoru měli všichni psovodi s sebou psy… Naštěstí neměli. Zašla jsem totiž za Dirkem a snažila se mu vysvětlit, proč pochod a losování se psy v hale není dobrý nápad. Nerad to slyšel, ale mé důvody uznal, a nakonec každý tým musel mít s sebou aspoň dva rottweilery, nikoli všechny – a těmi našimi byla Pavčina bábuška Elinka a Janičky Tess, takže Hakim, Ronny i Amynka klidně odpočívali a nemuseli se nikam vléct přes město :-).

Ovšem než losování začalo, to byl opět proces. Vytáhla jsem českému týmu jakožto team leader číslo 11 (z 16), takže si naši závodníci losovali jako jedenáctí. Michal má startovní číslo 37, Radek 27, Janička 2. Což neznamená nic jiného, než že kluci mají zítra stopu, Michal v 9.00, Radek ve 12.00, Janička nastupuje hned ráno v 7.00 na poslušnost, spolu s Peterem Chotárem ze Slovenska :-). Tak držte pěsti! :-)

…a jinak atypicky pořádaná porada rozhodčích s vedoucími týmů až po losování – to byla velká fraška… Já nevím, ale jako by ti lidé nikdy neviděli IGP, neznali řády… Jako dotaz, kam až může mít psovod při nástupu na plac balonek, tak ten mě dostal :-) Oba s Marcelem Hausknechtem jsme se myslím dosti nevěřícně bavili… Dojem z losování nezlepšilo ani to, že pořadatelé pro všechny připravili velkorysé občerstvení – plněné bagetky, zákusky, na pití cokoli, co kdo chtěl, včetně piva a vína :-).

Jsem ráda, že dnešní den je u svého konce, byl zmatečný a náročný. Mám dojem, že pořadatelé někdy málo myslí na závodníky, na které by měli myslet především. A jsem si zcela jistá, že více než obsáhlé proslovy a vypočítávání poděkování půlce města závodníci ocení přehlednou organizaci, jasné informace, žádné změny v harmonogramu a to, že budou mít své psy co nejdříve v klidu a budou se moci připravovat na závod.

Zítra tedy Janička plac, Michal a Ráďa stopa – letos jsme sice malý tým, ale já každému z našich závodníků vážně moc věřím. Tak věřím, že si věří také – a že se to společně složí v něco hezkého :-). Držíte pěsti?

PS: Večer pořadatelé založili pro team leadery na WhatsAppu skupinu, abychom komunikovali napřímo, a ne že je nějaká změna, a člověk se o tom nedozví. Tak snad se komunikace směrem k nám, team leaderům a našim závodníků podstatně zlepší, dost v to doufám, šoků tu bylo už celkem dost :-)

Draha Mašková, team leader české reprezentace RKČR

Zpráva č. 7 – 19. 10.: Trojky pomalu zvyšují otáčky…

Včera večer nás na chvíli přišel navštívit slovenský tým (ano, opravdu „přišel“, protože Slovensko je ubytované jen kousek od nás :-) – Dianka s Marcelem, Janka Šafářová, Lubo a Marek. Vzhledem k tomu, že jsme museli dnes ráno brzy vstávat, nepřeháněli jsme to s pitím ani jsme neponocovali, ale užili jsme si společný večer krásně na pohodu. Myslím, že naše přátelství, které loni začalo, není jen proto, že jsme kdysi bývali jeden národ a máme k sobě přirozeně blízko, ať jazykově, kulturně či geograficky, ale slovenská skvadra je naše krevní skupina, smějeme se stejným věcem a je nám spolu dobře. Dianka, Janka a Marcel jsou pro mne zlaté srdce slovenských rotvíkářů a moc jim držím pěsti, aby to, jak se svými psy pracují a co všechno dělají, namotivovalo ke sportovní kynologii na Slovensku i nové lidi. No a jinak jsme se domluvili na společném česko-slovenském víkendu, abychom měli čas nejen společně si zacvičit a vyměnit si třeba i nějaké zkušenosti, ale především mít pro sebe dostatek času na pokec, užít si ten čas bez ohledu na povinnosti a závazky. Takže, slovenští bráškové – ten česko-slovenský víkend, třeba prodloužený, tak s ním rozhodně počítejte, příští rok jej zrealizujeme! :-)

Dnes ráno bylo celkem chladno, nicméně nedalo se nic dělat, museli jsme vyrazit na stadion na registraci a přejímku. Ve Francii je v sedm hodin ještě tma jak v pytli, rozednívá se až kolem půl osmé, takže při naší přejímce byla ještě celkem tma… Přejímka však proběhla hladce a ve zcela stejném stylu jako u stopařů, tj. čip, chůze a běh se psem, navíc ale byla Amynka veterinářkou zkontrolována, zda nehárá – tato kontrola u stopařů neproběhla. Na přejímce bylo už mnoho i jiných týmů, které měly oficiální trénink až po nás, například Německo, Finsko, USA. Pořadatelé tréninky nepodcenili, striktně hlídali časy a pomáhali s výměnou propriet na poslušnosti a na obraně. My měli vše jako obvykle do detailů naplánováno, každá maketa měla svého velitele, který za ni zodpovídal, každý přesně věděl, co má dělat. Ve vyštěkací maketě se figurantské práce ujal Miloš a vše šlapalo jako švýcarské hodinky, pardon – jako české hodinky! :-) A protože měl s námi jet i Honzík Kunclů, se kterým bylo počítáno pět minut v rámci oficiálního tréninku, čekali jsme, kdy nám pořadatelé zkrátí čas z dvaceti minut na patnáct, protože na závodníka se počítá pět minut. Já jsem Honzovu nepřítomnost před MS ohlásila a zbytek jsem nechala na pořadatelích. Nikdo ovšem nic neřešil, a kdybychom využili celých dvacet minut, pořadatelům by to asi bylo šumák. Jenže my jsme profíci a nechtěli jsme riskovat protest nějakého jiného týmu či jakékoli zle, takže jsme si trénink nastavili na regulérních patnáct minut – a plac jsme po poslušnostech i obranách opouštěli po čtrnácti minutách! Jsme prostě dobří! :-) Myslím, že celý tým měl radost, že jsme to takto precizně zmákli :-).

Po příjezdu na ubytování jsme měli naplánované focení, dříve to bohužel nešlo, neboť jsme tu stále nebyli všichni. Takže Hanička Břízová, oficiální fotografka českého týmu, nacvakala fotky pro sponzory, a to jak celého týmu, tak jednotlivců – čímž se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu pro tuto chvíli: konečně mohu poděkovat sponzorům českého reprezentačního týmu na MS IFR 2022!

Děkujeme s velikou úctou a vděkem firmě GAPPAY, jmenovitě Jirkovi Tichému, Radku Paletovi a Simonce Heinzke, díky nimž máme stejně jako loni naprosto fantastické oblečení. Design návrhu jsem si vymýšlela tak jako každý rok sama s pomocí kolegyňky-grafičky, která mé představy umí zpracovat pro potřeby výroby. Letos jsem se s oblečením trochu víc natrápila, první návrh jsem měla do červených barev, ale Jirka Tichý jej považoval za málo wow :-), a tak mi nezbylo, než jej buď předělat, což já nerada dělám, nebo vymyslet něco úplně jiného – a je dobře, když jsou v adekvátních situacích lidé na sebe i ostatní nároční – může z toho vzejít něco moc hezkého, za což děkujeme, Jirko, Radku! :-) Od GAPPAY má tedy celý český tým oboustrannou bundu s úžasnými reflexními prvky, kalhoty, mikinu, trička, nákrčník, šátek pro psy a dostali jsme navíc i státní vlajku, která se moc hodí :-). Tak jako loni část oblečení hradila TELEVIZE PRIMA, kde já pracuji – a já tímto děkuji svým kolegům za tak velkorysou podporu českých rottweilerů a naší reprezentace. Finanční podpora v takové výši není běžná a hrozně moc si toho vážím.

Dalším velkým sponzorem je firma MERA, která každému závodníkovi poslala dva pytle superprémiového krmení, DĚKUJEME moc moc moc! :-) Společnost KRKA vybavila každého z týmu taškou s antiparazitiky FYPRYST, odčervením DEHINEL a spoustou maličkostí, DĚKUJEME! :-) Stálým sponzorem českého týmu je pak pan KAREL FRANK, TEREZSKÝ DVŮR, předseda RKČR, a v neposlední řadě patří obrovské poděkování JIRKOVI MÁCHOVI, který pro každého závodníka vyrobil neuvěřitelnou plaketu na památku, s motivem rottweilera obíhajícího maketu, což je hlavní prvek našeho letošního oblečení – DĚKUJEME! :-)

Velkorysost sponzorů vnímám jako závazek, projev důvěry i velké srdce, asi jsem něco podobného psala i loni – ale doba je celkem dost komplikovaná a to, že nás někdo takto podpoří, je pro nás velká čest a radost. Ještě jednou tedy – VŠEM SPONZORŮM DĚKUJEME! :-)

A co nás dnes ještě čeká? Ve dvě hodiny odjíždíme na stadion, protože od tří hodin jsou nástřeláci, ve čtyři řazení na nástup se psy, od půl páté slavnostní zahájení a průvod na radnici v Aniche, kde by mělo proběhnout losování atd. Vše již ale víte :-). …já si tedy neumím představit cca sedmdesát psovodů se psy v nějaké hale, tak doufám, že po zahájení na stadionu bude možné dát psy do auta… Nicméně zatím je plán tento, tak se nechejme překvapit…

Zase se ozvu, mějte krásný den! :-)

Draha Mašková, team leader české reprezentace RKČR

Zpráva č. 6 – 18. 10.: Češi mají ze stop zlato, stříbro i bronz! :-)

Když včera Pavka s Fanouškem vybojovali bronz v kategorii IFH1, Pavka pronesla, že bychom si mohli nasbírat medaile vzestupně pro druhé i první místo. Všichni jsme se tomu jen zasmáli, možná lehce nedůvěřivě, možná nesměle, abychom něco nezakřikli – a ejhle, druhý den se náš smích stal realitou :-) …začínám si říkat, jestli ta Pavlína nemá nějaké zvláštní schopnosti, jestli neumí nějak ovlivnit osud – protože jen co v neděli večer pronesla, aby jí místní feťácká partička nenabourala auto, měla ji v něm… :-) Možná tedy Pavku necháme pronášet její osud ovlivňující verdikty a budeme doma! :-) A když už tedy píšu o Pavlíně, musím zmínit, že má nejrůznější trefné hlášky a glosy, třeba když jsme byli na tréninkových stopách a hlína byla plná brambor, Pavka to okomentovala slovy, že na večeři budou francouzské brambory :-).

Zpět k dnešnímu odpoledni – v jednu hodinu odjížděla kolona za following car k terénům pro kategorii IFH2. Bylo slunečné počasí, chvílemi sluníčko i celkem peklo. Po příjezdu na místo jsme potkali Jarku Klimešovou a jejích 96 bodů nás posadilo na zadek – škoda, že kvůli chaosu pořadatelů jsme její výkon nemohli sledovat také. Ale jistě to bylo precizní, profesionální a diváci budou na její výkon vzpomínat, Jarka nepodcenila přípravu a za svou celoroční práci si bez pochyb výsledek zaslouží, po loňském druhém místě v kategorii FH2 je letošní zlato snový výsledek. U stopy Lenky Woldertové s Adélkou jsme naštěstí již všichni mohli být.

Myslím, že z těchto mých zpráv i z předchozích let již asi všichni víte, že když mám závodníka na place, jsem často nervóznější než on. Když holky nastoupily na výkon, nádherně se rozešly, ale chvíli nato se Adélka zastavila na prvním lomu, a to se mi udělalo skutečně velmi mdlo – naštěstí to skvěle dopadlo, Adélka po chvilce intenzivní práce správně našla oblouk a pracovala jako bohyně, nezvedla hlavu, nehledala pomoc u psovodky, šla ve vyrovnaném tempu a bezchybně označila všech sedm předmětů. Jako tříhodinová 1800 kroků dlouhá stopa? To je mazec! Je třeba smeknout před všemi FH stopaři. Co ještě chci hodně vyzvednout, tak práci Lenky, která se nenechala ničím rozhodit, na stopu Adélku uvedla po celkem dlouhé chvíli, kdy se obě zkoncentrovaly a zklidnily, stejně tak nechala Lenka Adélku pořádně odpočinout na posledním předmětu, než ji vyslala dál. A že to Lence vždycky hrozně sluší, a tedy i na stopě, to už je jen příslovečná třešnička. Jediné, co lze vytknout, ovšem pořadatelům, ne Lenče, tak to, že jí předměty neobarvili narůžovo, protože to je holek barva! :-)

Jinak na stopách dnes pobíhali pořadatelé a snažili se zjistit, kteří stopaři zůstávají i další dny, aby mohli udělat vyhlášení výsledků ideálně buď v sobotu s vyhlášením IGP, nebo jinak zítra v rámci slavnostní ceremonie či losování. Mělo by to tedy být zítra a já očekávám ještě velké zmatky a neuvěřitelné zážitky… A to tedy nechci nic přivolávat :-). Nicméně zítra v 7.00 odjíždíme na stadion, čeká nás s trojkaři registrace, přejímka, a hlavně pak oficiální trénink. Poté konečně zrealizujeme focení pro sponzory a odpoledne už nástřelák, slavnostní zahájení, průchod k Aniche na radnici, losování a na konec všeho meeting s rozhodčími. Středa bude velice dlouhá a očekávám návrat na ubytování nejdřív kolem deváté hodiny…

Mějte se krásně, běžím za ostatními, přišel nás navštívit slovenský tým! A děkujeme, že jste s námi! :-)

Draha Mašková, team leader české reprezentace RKČR

Zpráva č. 5 – 18. 10.: Chaos po francouzsku

Úterní den se ve Francii vyloupl přes počáteční mlhy do příjemného polojasna a teploty kolem 15 stupňů Celsia, takže krásné svěží ráno, které nedávalo tušit nic o tom, co přijde. Trojkaři si odjeli na tréninkové stopy a my ostatní jsme po deváté hodině vyrazili na meeting point, kde jsme se měli setkat s Jaruškou Klimešovou, jež měla mít stopu v první skupině. Jeli s námi i Lenička s Lukášem. První věc, kterou jsme se od pořadatelů ráno dozvěděli, bylo to, že na stopy dnes smí pouze jedno auto s team leaderem a jedno se závodníkem, a to kvůli zemědělcům, kteří nechtějí pustit k terénům žádná auta navíc. OK, Woldertovi se namáčkli ke mně do auta (auto s pejsky nechali na parkovišti u cvičáku), Jaruška také nacpala svůj doprovod do jednoho – a takto jsme se seřadili k odjezdu. Když navaděč auta obcházel a kontroloval závodníky, zjistili jsme nejdříve, že v terénu budeme muset my s Milošem coby team leadeři zůstat a nebude možné se vrátit zpět na meeting point. Takže to bylo zběsilé: „Leni, Lukáši, honem vyskočte, nemůžete jet s námi, neměli byste se jak vrátit!“ Takže Lenička s Lukášem honem hop hop z auta. Další, co jsme se dozvěděli, a to už mi adrenalin stoupal celkem vysoko, bylo, že Jarka má jít na stopu až odpoledne. Prostě pořadatelé změnili časy, a přestože s námi team leadery celou dobu komunikují přes mail či po telefonu, neobtěžovali se to nikomu dát vědět, šoupli to jenom na FB, kde jsme si toho bohužel nevšimli. Takže najednou zčistajasna vše jinak a obě holky stopy až odpoledne. Dobře tedy, my se rozhodli vrátit na hotel, Jarka s kamarády jeli za kolonou, aby někde poblíž zaparkovali a šli se na stopy podívat, což bylo asi nějaké rozhodnutí osudu, jak se později ukázalo. Protože když jsem parkovala u ubytka, volal mi Dirk Vandecasteele, kde prý jsme, že se na stopách čeká na českého závodníka. Tak to už se mi dělalo mdlo a Dirkovi jsem vysvětlila, že my jsme ale připraveni byli, jenže nás pořadatelé poslali pryč, že máme stopy až odpoledne. „OK, OK…“ divil se Dirk. A já měla vzápětí další telefonát, od Jarči, že prý za ní pořadatelé přišli, a pokud by chtěla, může jít na stopy teď, tj. v první skupině. Jaruška se mě ptala, zda má jít, čehož si vážím, a rozhodnutí jsem nechala na ní, podle toho, jak se cítí, zda je připravena. Ale řekla jsem jí i to, že to samozřejmě není v pořádku (což není chyba Jarušky, ale pořadatelů), protože kdyby se cokoli stalo a bylo potřeba například podat protest, tak jediný, kdo je oprávněn to udělat, je team leader. Nicméně věřím, že Agátka, tedy Gwenn Jistr, je natolik spolehlivá fenka, že stopu vypracuje hravě a se skvělým výsledkem a nebude potřeba nic řešit, maximálně slavit úspěch :-). Nyní, kdy se rychle snažím nacvakat tuto zprávu, je 11.15 – a myslím, že Jarča se rozhodla na stopu jít a v tuto chvíli s Agátkou pracuje. Takže jí držíme pěsti! :-) My ve 12.15 znovu jedeme na meeting point s Leničkou Woldertovou a Adélkou. Pořadatelé by si za tyhle dnešní zmatky zasloužili korunu… Ale jak jsem psala – my ve Francii letos zažíváme opravdu kde co, takže uvidíme, co se ještě stane. A co nás nezabije, to nás posílí! :-) Přesto – klidně nám trochu síly, štěstí a energie můžete na dálku poslat, dnešní dopoledne bylo vážně celkem náročné :-)

Draha Mašková, team leader české reprezentace RKČR

Zpráva č. 4 – 17. 10.: IFH1

Všichni víte, jak dopadly dnešní stopy IFH1, a tedy Pavky Fialové s Fandou a Jirky Rejzika s Nessie. Ale zacestujeme si společně nyní půl dne zpět v čase a přiblížíme si dění na stopařském klání IFH1. Na meeting point jsme vyrazili i s Woldertovými a Amlerovými, na místě jsme byli včas a cca deset minut po jedenácté nás zavaděčské auto dovezlo kousek od Aniche na kostkami dlážděnou cestu uprostřed dvou polí. Na jedné straně krásná hlína s nízkým osením, na druhé bahnivý terén s hnojivem a zbytky tlející slámy. Jirka si vylosoval hned první stopu skupiny, Pavka druhou, takže jsme nečekali po měření stopovaček dlouho a šlo se na to. Po průchodu koridorem k začátku stopy jsem vyhledala pana rozhodčího Xaviera Brunu, představila se mu jako český team leader a chtěla ho požádat o to, abych po ukončení výkonu mohla přijít přeložit hodnocení. Nato mi pan rozhodčí ovšem vysvětlil, že anglicky nemluví. Když jsem se tedy svou velmi základní francouzštinou optala, jestli třeba nemluví německy, tak ani to ne, zato prý však můžeme mluvit španělsky. Smůla pro mne, španělštinu jsem se vždycky chtěla naučit, ale chystám se s ní začít už několik let, a obávám se, zda k tomu někdy dojde… :-)

Už než Jirka s Nessie vyrazili na stopu, byla Ness neklidná a chtěla se spíš mazlit než cokoli jiného. Takže jsem začínala mít obavy. A ty se bohužel jen potvrdily. Už v prvním úseku chvilku po rozejití zvedla hlavu a velmi rychle následovaly další její neplechy – především scházení ze stopy a motání se na lomech. V posledním úseku už to Jirka po vlekoucí se agónii ukončil, nicméně pan rozhodčí byl po celou dobu trpělivý, nezasahoval a myslím, že jeho tolerance a víra v to, že dvojice nakonec výkon dokončí, byla větší než kohokoli z nás. Takže dnes 45 bodů, a prostě život jde dál. Je to klišé, ale nejde to brát jinak…

Hned po Jirkovi s Ness nastupovala Pavka s Fandou, a to byla moc krásná práce od samého začátku, až k poslednímu lomu, kde už to na Fandu bylo nejspíš dlouhé, chvilku se zastavil a prostě se mu nechtělo dál. Naštěstí si ta jeho umanutá hlavinka nakonec dala říct a stopu bez větších problémů dokončil – 84 bodů znamená pro české sportovní matadory další neskutečný úspěch – ke mnoha jiným si letos mohou připsat 3. místo na MS IFR v kategorii IFH1! :-) Stopu Holanďanky, která dnes s neskutečnými 97 body vyhrála zlato, jsme sice neviděli, ale stopu členky stejného týmu ano – a ta si vylosovala poslední stopu a měla neuvěřitelné štěstí, protože jako jediná měla stopu na odlišném terénu, a to na hlíně s nízkým osením. Holt dobrý los je dobrý los, někdy i to může sehrát svou roli.

Ze stop se nás většina rozjela zpět na ubytování, a protože po našem příjezdu do Valenciennes už tam byli i Michal Smolík a Janička Kumaresan s Povenem, dali jsme si chvilku pauzu na odpočinek a o půl čtvrté vyrazili na tréninkové stopy. Parádní to měli oba, takže tfuj tfuj tfuj, snad to klapne i naostro :-).

…a tým už se schází na večerní meeting, s trojkaři se budeme domlouvat na tréninku a povíme si blíž info ohledně středy. Já dneska cítím už trochu únavu, takže to nevidím úplně na dlouho, ale to se taky může změnit. Takže snad se obejdeme bez autonehod a dalších nepředvídatelných situací, které tu zatím skoro jako magnet přitahujeme :-).

…a pokud by se někomu snad zdálo, že jsme zatím nepoděkovali štědrým sponzorům českého týmu, což jsou GAPPAY, TV PRIMA, MERA DOG a KRKA – tak hromadné a sponzorské focení máme v plánu na středu po oficiálním tréninku, protože teprve dnes jsme se tu všichni sešli, zítra budeme celý den na stopách, takže jinak to zatím bohužel nešlo – ale o všem víme, vše bude a vše máme v plánu! :-)

…a pokud mého psaní ještě nemáte dost, tak zítra večer se můžete těšit na povídání o závodu v kategorii IFH2! :-) V první skupině máme za české barvy Jarku Klimešovou a Gwenn Jistr, ve druhé pak Lenku Woldertovou a Adele Savalero. A já jen co o zítřejším závodu píšu, mrazí mě už zase v žaludku. Tak jako obvykle, když mám své závodníky na place :-). Takže fanděte dál českému týmu a buďte s námi, my tu pro vás děláme, co je v našich silách! :-)

Draha Mašková, team leader české reprezentace RKČR

Zpráva č. 3 – 17. 10.: Francouzské šoky…

Než vám povím, jaký máme za sebou den, musím se vrátit ke včerejšímu večeru. Když už jsme se v podstatě jen loučili před spaním, přijelo k našemu ubytování (mám trochu problém napsat „k hotelu“, má ruka v tomto případě vypovídá poslušnost ;-) auto, opět plné jakési francouzské mládeže. Při parkovacím manévru to holce, která řídila, chcíplo, a tak jen setrvačností pohybu s pár zakašláními motoru přistála na místě. Pobavilo nás to, ovšem jen na chvíli – neboť zanedlouho poté se podivná posádka vrátila do vozu a bylo vidět, že řízení nemá slečna úplně v malíku. Říkám ostatním: „Hlavně pozor na moje auto…“ Protože stálo hned vedle. A jakmile Pavka Fialová dořekla: „A taky na moje!“, ozvala se rána a Pavky auto poskočilo směrem dozadu v reakci na náraz. Okamžitě jsme se všichni seběhli na parkoviště, a mohli tak sledovat, jak řidička zběsile vyskočila od volantu a bleskovou rychlostí se usadila na zadní sedačce. Evidentně byla posádka pod vlivem THC či čeho dalšího… Pavka s Péťou na pohled auto úplně zásadně poškozené neměli, nicméně že se v důsledku nárazu může později objevit nějaký problém, je jasné. Ovšem komunikace s viníky byla tristní, byli vysmátí, arogantní a o nějaké kompenzaci škody či přivolání policie nechtěli slyšet. Nejvíc nás ovšem dostala recepční hotelu, která zrovna jela domů, když se to stalo. Když jsem za ní šla, aby zavolala policii, sedla do auta, a protože se přes parkoviště zablokované tou nehodou nemohla dostat, krosla to přes trávník a odjela… Prostě mazec a další zážitek, který člověk úplně nepotřeboval. Určitě nevěřím těm děckám, že neuměla anglicky, ale tady prostě každý druhý Francouz dělá, že nerozumí, a zejména komunikace s naším ubytováním je k uzoufání – už před odjezdem jsem se snažila zjistit nějaké informace, a když nikdo neodpovídal na maily, tak jsem zavolala na recepci. Jen co uslyšeli angličtinu, flákli s telefonem. No comment…

Pojďme tedy raději k dnešku :-) …a ten začal také velice pěkně. Abyste tomu rozuměli – když jsem bookovala ubytování, tak záměrně bez snídaní, protože dost často musíme na stadion dřív, než se podívají snídaně. Takže když jsme přijeli do Premiere Classe, kromě platby za pokoj jsem chtěla koupit snídaně. A recepční mi opakovaně tvrdila, že snídaně již v ceně máme. Byla u toho i Pavka Fialová, takže jsem si jistá, že nemám šálení mysli, a opravdu jsem snídaně řešila. Včera jsme po příchodu na snídani sice zažili šok, ale trochu jsme se nasnídali… Gumové pečivo, jen nějaké marmelády a Nutella, žádný sýr, šunka… Aspoň káva se dala pít, ale byli jsme v šoku z té nepohostinné bídy, ve Francii by člověk aspoň croissant očekával… A dnes jsme šli ráno s Rejzikem na kávu a recepční, velice bojovně a nepříjemně naladěná, se do nás pustila, že nemáme zaplacené snídaně. Mimochodem – nutno dodat, že večerní i ranní recepční jsou evidentně spjaté s huličským gangem pokoje č. 4, který dnes do rána opět bouřil, takže na ně ve dvě hodiny v noci vylítla Pavka Fialová, a prý jim tak česky vynadala, že výtečníci jen stíhali mrkat :-). Ovšem zpět k ranní snídani – poté, co mě recepční v podstatě obvinila z nezaplacení snídaně, už jsem to měla natolik dost, že jsem to dámě vysvětlila velice jasnou dikcí, byť ona arogantně tvrdila, že mi nerozumí a že nemluví anglicky. Až když jsem byla vytočená doběla a řekla jí, že jim na to jejich ubytování napíšu takovou recenzi a že si budu stěžovat, tak nás najednou posílala snídat. Takže za pomoci Google překladače do francouzštiny jsme si vyjasnily situaci, že už nebude bordel na pokoji č. 4, že skončí vyhulování trávy a noční hluk, jinak že voláme policii. Ve finále se mi omluvila – a prý že všechno dobré mezi námi, ehm... No já nevím, takhle mi po ránu mandle dlouho nikdo nezvedl… :-) Naštěstí já ze všeho hned zase rychle zchladnu, takže ráno nechávám ránem, za chvíli odjíždíme na stopy – a to je to, oč tu dnes běží. V 11 odjíždí skupina Pavky a Jiříka do terénu, a protože tu ráno byla silná bouřka a fakt dost lije, jsem zvědavá, jak to bude na stopách vypadat… Kéž by se to trochu umoudřilo, počasí bláznivé, dnes je zatím hodně ošklivo… Tak držte pěsti! A mějte krásný den, my si ho krásným uděláme bez ohledu na všechno tady kolem :-)

Draha Mašková, team leader české reprezentace RKČR

Zpráva č. 2 – 16. 10.: Stopařské kostky vrženy, zítra jedeme naostro! :-)

Po příjezdu na místo na nás už čekala Jaruška Klimešová, která bydlí se svými kamarády jinde než zbytek týmu. Převzala jsem si tedy i od ní doklady a poté všichni stopaři hladce prošli veterinární přejímkou. Veterinář zkontroloval čip a prohlédl si psy v chůzi a běhu. A protože se přejímka a registrace odehrávaly na cvičáku vedle stadionu, který se pro MS otevře až ve středu, šli jsme se tam aspoň podívat. A objevili jsme krásné sportovní zázemí s několika hřišti okolo hlavní plochy s tribunou, tak doufáme, že pořadatelé budou mít i přípravný plac pro závodníky před výkonem, včetně vyhrazeného příjezdu a parkování. Jinak parkovacích míst se mi zdál být dostatek. Po procházce jsme udělali pár fotek a už kolem půl páté začalo losování v party stanu u cvičáku. Bohužel žádný nástup se psy za zvuků národní hymny apod. To je mi hrozně líto, neboť stopařům byl upřen tento velmi emotivní okamžik, kdy si myslím každý uvědomí významnost a hloubku té chvíle, pocítí svou výjimečnost a je to jistá satisfakce za všechnu tu práci se psem. Jsem moc ráda, že pro příští rok jsem již na IFR vykomunikovala společné slavnostní zahájení pro celé národní týmy, tedy IFH i IGP, a budeme se to snažit jako pořadatelé připravit tak, aby si to závodníci i diváci opravdu užili.

Losování proběhlo trochu se zmatky, jako team leader jsem vylosovala pro náš tým pořadové číslo 5. Nejdřív si losovali Pavka s Jirkou jako jedničky, a až poté Jarka s Lenčou za dvojky. Pavka a Jirka budou mít výkon zítra, jsou spolu v jedné skupině, takže odjíždíme do terénu v 11.00 hodin, Jirka by měl mít stopu ve 13.00, Pavka ve 13.30. Lenička si vylosovala číslo 1 a Jaruška 7 – ta pojede na stopu v úterý v první skupině v 10.00, Lenča ve 13.00. Takže v úterý budeme s Milošem celý den na stopách, a trojkaři tedy mají na výběr tréninkovou stopu buď v pondělí odpoledne, abychom tam s nimi mohli být, nebo v úterý, ale sami. Zítra se tu sejdeme všichni, večer si uděláme první meeting, domluvíme se na trojkařském oficiálním tréninku a dalších našich plánech. Dneska po našem příjezdu na hotel už tu byl Ráďa Amler s manželkou Dášou, jako vždy pohodově naladění, a ani jejich „lodní“ pokojík je nedokázal rozhodit :-).

Vraťme se ale ještě zpět k losování – losovalo se na termo lahvích DjurApoteket, každý závodník si v tašce kromě lahve šampaňského odnášel i startovní číslo, a tady se pořadatelé jaksi zamotali a rozdali čísla špatně. Takže pak jsme museli čekat a čísla se vracela a měnila. Ale víte, co se říká – kdo nic nedělá, nic nezkazí, a povíme si příští rok, jak se nám vše povede v Česku :-). Jinak taková perlička – rozhodčí na IFH Xavier Bruna a na IGP Jean Bruna jsou bratři! :-) Není to paráda, když se v rodině sejdou takto uznávaní rozhodčí s takovými výsledky? No a co nesmím opominout, tak proslov prezidenta IFR, Dirka Vandecasteele. Jeho řeč nás všechny na chvíli posadila hluboko do židlí a jeho chvála stopařské práce nejednoho přítomného dojala. Doufám, že příští rok na kongresu delegátů Dirk bude kandidovat na prezidenta IFR pro další funkční období – neumím si představit lepšího člověka na jeho místě – vzdělaného, vystupujícího vždy s grácií a obrovským respektem, navíc bez potřeby na sebe upozorňovat a vyzdvihovat své zásluhy. Dirk Vandecasteele je pro mne obrovský člověk a vzhlížím k němu s velikou úctou.

No a jinak musím pochválit pořadatele za hezký katalog, ale nám s Miloškem tam matlové nedali fotky, přestože jsem je posílala i s celým týmem jako úplně první. Když jsem se ale chtěla jít ptát, proč se tomu tak stalo, zastavil mě švýcarský team leader, a když mi sdělil, že jeho do katalogu nedali vůbec, společně jsme se tomu zasmáli a já se otočila na patě a vrátila se raději ke svému týmu.

Takže – zítra držte pěsti Pavce a Jirkovi, já se zase ozvu a věřím, že s dobrými zprávami. Krásný nedělní večer, my dnes brzy na kutě a čerpat síly na zítřek :-). …za vkládání zpráv a fotek na web RKČR děkuji Pétě Růžičkové, protože mně jako obvykle nefunguje v zahraničí vstup do administrace webu RKČR…

Draha Mašková, team leader české reprezentace RKČR

Zpráva č. 1 – 16. 10.: Bonjour France! :-)

Pro rok 2022 se stala hostitelskou zemí Mistrovství světa IFR v kategoriích IFH a IGP Francie a městečko Aniche. Po loňském roce, kdy Rottweiler klub České republiky (RKČR) vysílal IGP tým v maximálním počtu sedmi závodníků, máme letos překvapivě více stopařů než trojek – IFH tým má čtyři členy (Pavlína Fialová a Jirka Reizenthaler v kategorii IFH1 a Lenka Woldertová a Jarka Klimešová v IFH2), zato v IGP pouze tři, protože Honzík Kuncl bohužel kvůli zdravotním problémům Icara nakonec nemohl jet, což nás všechny hodně mrzí. Takže pokud máme letos šanci na týmový výsledek, musí každý z trojkařů udělat limit. Což je další tlak navíc a možná pocit ještě větší zodpovědnosti, než jakou i tak každý ze psovodů má – protože každý z nich řeší, aby správně předvedl svého psa, aby neudělal chybu on sám a výkon nezkazil, aby se neseběhly špatné okolnosti odkudsi shůry… Těch otazníků a obav má každý závodník před akcí a před vlastními výkony v hlavě opravdu tolik, že pojďme jim nepřidělávat další :-). Pojďme Janičce Kumaresan, Michalu Smolíkovi a Radku Amlerovi prostě z celého srdce držet pěsti (ne „palce“, ale „pěsti“ – protože „pěsti = štěstí“, „palce = kopance“ – takto jsme to alespoň říkaly už jako děti :-), přát jim tu správnou míru štěstí a takovou souhru okolností, které budou přesně tím, co je třeba, aby věci dopadly, jak mají. Takže medaile nemedaile, jsme tu, abychom si užili závod, a zejména aby psovodi se svými psy ukázali, co umí a odjížděli spokojení, vše ostatní je podřadné. Takže fanděte a buďte s námi – a český tým udělá pro národní barvy v zemi galského kohouta, co bude v jeho silách, to čestně slibujeme a slavnostně prohlašujeme :-).

Na cestu do Francie se včera vydali všichni stopaři, až na výjimky nám cesta propršela, ale utekla rychle, neboť já jsem jela s Hankou Břízovou, oficiální fotografkou našeho týmu, a má pravá ruka, druhý team leader Miloš Sladkovský, pak jel s Jirkou Reizenthalerem – a společné pauzy během cesty i to, že jsme se v autech točili a střídali v řízení, byly velmi osvěžujícím aspektem našeho cestování. Miloš – a to už všichni asi víte – je zdrojem dobré zábavy a nálady, takže jak jsme se prosmáli cestou přes Německo a Belgii, abychom po 1000 kilometrech a cca jedenácti hodinách dorazili do Valenciennes, kde jsme ubytovaní, tak jsme se prosmáli i zbytkem dne. Ono totiž když dorazíte na ubytování, kde je pokoj velký cca tři na čtyři metry, záchod s koupelnou o velikosti špeluňky – a prostě celé to vypadá jako námořní kajuta, tak v takové chvíli člověku už nic jiného než humor nezbývá. Když ještě připojím informaci, že na pokoji máme dvě klece s pejsky a všechny věci na posteli, protože do skříně se přes ty kennely nedostaneme, tak si představte pidi midi trpasličí pokojíček, kde máte problém se jen otočit… Ale to dáme! Už bylo i hůř :-). A hlavně – včera jsme se do noci bavili a užívali si toho, že jsme všichni dorazili, nicméně vedle v pokoji jsme měli partičku francouzské omladiny, která si ten pokoj na sobotní noc zamluvila zjevně proto, aby si v klidu zakouřili trávu a dali si nějaký alkohol. Takže za zdí nám celou noc dunělo neodbytné a nepříjemně dotěrné techno, skončilo to v šest hodin ráno… Když jsme se teď vrátili z tréninkových stop, zhulená banda už tu naštěstí nebyla a nám všem se dooost ulevilo :-).

Jinak tréninkové stopičky dnes byly mírně napínavé, neboť když už jsme našli hezké terén, všimly jsme si s Hankou myslivců, kteří trajdali po poli. Jeli jsme tedy všichni dál a celkem adrenalinovou cestou mezi poli (místy byly hluboké rigoly a bahnivé jámy) jsme nakonec našli hezký kousek hlíny pro nás, ovšem střelbu jsme slyšeli všude okolo a kam se člověk podíval, viděl oranžové vesty honců. Nakonec jsme se s nimi setkali i tváří v tvář, ale pouze jsme si vysvětlili, kam nemáme chodit, a bylo vyřízeno :-). Společnou fotku máte k dispozici na FB :-). A celkově musím říct, že slunečné dopoledne na stopách (bylo tam kolem dvaceti stupňů Celsia) bylo strašně příjemné a Lenička Woldertová s manželem Lukášem, které jsme do včerejška neznali, mezi nás krásně zapadli, je nám společně všem opravdu příjemně. Samozřejmě Pavka s Péťou a Milošek, plus Rejzik a Hanka Břízová, tito všichni jsou zárukou pohody a kamarádské zábavy.

Odpoledne nás čeká se stopaři veterinární přejímka, registrace, losování a porada s rozhodčím. Večer tedy podám ještě jednou hlášení, a na webu se také můžete těšit na první várku krásných fotek od Hanky Břízové :-). Zdravíme srdečně z Francie! Dejte si croissant, beaujolais, makronku nebo dobrý brie – a myslete na nás! :-)

Draha Mašková, team leader české reprezentace RKČR